„Je vůbec možné na děti nikdy nekřičet?“ Přednáška uznávaného dětského psychologa na malém městě o tom, jak vychovávat děti citlivě. Doporučení znějí optimisticky a rozumně: Spíš než na dítě zdálky křičet je lepší za ním zajít a domluvit mu. Netrestat, ale nechat dítě napravit škodu. Nehodám předcházet tím, že dítě soustavně monitorujeme. V zásadě souhlasím, ale nedá mi to: „Starat se o děti přece znamená spoustu stresu – je vůbec možné nikdy nekřičet?“
Kolega stojí na svém: „Podívejte se na to takhle – představte si, že pracujete v bance, a přijde k vám klient, který je pomalejší, hůř chápe, dělá si věci po svém. Začala byste křičet na něj?“
Myslet pomalu, myslet rychle
Psycholog a laureát Nobelovy ceny za ekonomii Daniel Kahneman ve své knize Thinking, Fast and Slow (v češtině vyšlo jako Myšlení, rychlé a pomalé) popisuje dva systémy, které řídí naše myšlení. Ten první, automatický či intuitivní, je mnohem rychlejší a vyžaduje méně námahy. Druhý, „pomalý“ systém je záměrný a používáme jej při řešení komplexních úloh; slouží i ke kontrole našeho chování a kritickému myšlení. Na rozdíl od prvního je mnohem náročnější, a to i na energii, které mozek spaluje více. Zatímco první systém dokáže relativně snadno řešit několik rutinních úkolů, druhý systém obvykle vyžaduje mnohem větší soustředění na jediný úkol.
Jsou situace, které druhý systém vytíží tak, že na další činnosti nezbývá kapacita: pokud se snažíme nemyslet na bílého medvěda, počítat přihrávky nebo ohromit ostatní (případně nakoupit za neustálého kvílení batolete), dojde k vyčerpání naší sebekontroly a schopnosti kriticky myslet. Pak snadno přehlédneme neočekávanou událost nebo reagujeme impulsivně (křičíme na větší dítě), protože jsme ve stresu a nevládneme dostatečnou sebekontrolou.
Ale proč je impulsivní reakce na stresující situaci zrovna nevybíravé „To jsi úplně pitomej?!?“ Je to tím, že matka má důvodné pochybnosti o rozumových schopnostech vlastního dítěte a vyjadřuje obavu, že se v budoucnu neuplatní? (Je tedy starostlivá?) Je to tím, že matka dítětem vlastně pohrdá a neváhá mu to dát najevo? (Takže je krutá?)
S největší pravděpodobností ani jedno. Způsob, jak impulzivně reagujeme v rodičovství, dost spolehlivě replikuje to, co jsme v podobných situacích slýchali (ovšem z pozice dítěte) od svých rodičů. To je ale překvapivá informace asi jen pro málokoho, a překvapivé není ani to, že tuhle rozšířenou zkušenost prokázal i výzkum.
Trocha teorie
Podle vlivné teorie citové vazby (attachment theory) se způsob, jakým navazujeme vztahy s ostatními a zda dokážeme důvěřovat ostatním i sobě, přenáší nejméně přes tři generace. Rodiče reagují na potřebu blízkosti svého malého dítěte tak, jak to dělali předtím jejich rodiče s nimi. To se pak (většinou) učí vnímat svět jako bezpečný a sebe jako hodné lásky a péče (anebo taky ne, což je případ zhruba čtvrtiny lidí s jiným než jistým – tedy optimálním – stylem připoutání).
Podobně to vidí i teorie vnímané osobní účinnosti (self-efficacy) v rodičovství. Nejsilnějším zdrojem našich přesvědčení o vlastní schopnosti pečovat o dítě a vychovávat ho (která pak předpovídají i naše skutečné rodičovské chování, což je mimochodem krásná vlastnost téhle teorie) jsou na počátku naší rodičovské kariéry právě zkušenosti s rodičovskou péčí, kterou jsme zažili u svých rodičů.
Co tedy s tím? Pokud bychom zůstali u tohohle závěru, znamenalo by to, že nezbývá než se smířit, že své děti budeme vychovávat navlas stejně jako naši rodiče před námi. Naštěstí teorie self-efficacy jde dál a ukazuje cestu, jak to změnit.
Kromě zkušeností z vlastního dětství můžeme „odkoukat“ účinné rodičovské chování i od ostatních – proto takový úspěch mateřských a rodinných center, kde je k odkoukávání víc příležitosti, než třeba na ulici. Pomáhá taky, pokud nás někdo chválí a povzbuzuje – a to doslova už od chvíle, kdy dítě přichází na svět. A v neposlední řadě (jak dosvědčí leckterý vyčerpaný rodič) lépe fungujeme, pokud nejsme unavení, přetížení, nenajezení, nevyspalí. A to jsme zase zpátky u Kahnemanových systémů pomalého a rychlého myšlení.
Od teorie zpátky k praxi. Ačkoli u nás pravda není mnoho rodičů, kteří by hladověli, pochvaly a podpory od okolí se mladým rodičům dostane málokdy – častěji uslyší osvědčené rady, jak to dělat jinak a lépe (viz třeba výše zmíněná přednáška). Růžová očekávání nastávajících rodičů srážku s realitou sice nepřežijí, ale to jim nebrání barvit ji do chmurnějších odstínů. I s dobrou výbavou z původní rodiny dá pak dost práce uchovat si přiměřenou rodičovskou sebeúctu.
Pojďme ale ještě dál: protože máme obecně tendenci se setkávat s lidmi, kteří jsou nám blízcí nejen názory, ale i socioekonomickým statutem, znamená to, že lidi s méně vhodnými rodičovskými praktikami nedostanou moc šancí setkat se s jiným přístupem, pokud to komunita explicitně nepodpoří. Ty, které změnu potřebují nejvíc – mámy s nedokončeným vzděláním, s historií zneužívání a týrání – tak můžou nakonec oscilovat jen mezi azylovým domem (kde se všechny ostatní matky chovají k dětem podobně, a zbylé ženy jsou „ty sociálky“) a svým vlastním prostředím, které změnu rodičovského chování taky nepodpoří. Tak se i se svými dětmi ocitají ve slepé uličce. Ale to je nejspíš na další blog.
Každopádně teorie self-efficacy říká, že nejsilnějším zdrojem přesvědčení, že náročnou situaci (v tomhle případě nákup se dvěma dětmi) zvládnu se ctí, je vědomí, že už jsem ji úspěšně zvládl/a předtím.
Takže máme – a s námi i naše děti – ještě šanci.