Reklama
 
Blog | Eliška Kodyšová

Óda na supermámy

Snad každý rodič to někdy zažil – ten pocit bezmoci a studu, když vaše dítě zjevně potřebuje něco jiného, než co mu právě jste schopni dát, a vy ani netušíte, co by to mělo být. A teď nemluvím o finančně nedostupných a vám zatím neznámých trendy hračkách. Mluvím o situaci, kdy vaše dítě dlouhodobě není tak docela v pohodě, a vy jste si toho teprve teď všimli (anebo vám až teď došla vážnost situace).

Takže stojíte před učitelkou (nejčastěji) nebo samotným dítětem, a přemítáte, kudy dál. Vlastně ne – nejdřív ze všeho přemítáte, kde jste udělali chybu a jak moc vážná ta chyba byla, a jak se vám to vlastně mohlo stát. Případně nehledáte chybu u sebe, ale u ostatních, kdo mají dítě na starosti – druhý rodič, prarodiče, nebo učitelé a další. (Ale ve skutečnosti to děláte jen proto, abyste se nemuseli dívat na chybu vlastní, takže to vyjde nastejno.) A kudy dál – aha, to vlastně taky. No ale – kudy vlastně? Nespraví se to nějak samo? Cože – psycholog? A jste si jistá, paní učitelko, že je to potřeba?

Před pár dny jsem stála před pár desítkami lidí převážně z městských úřadů a rodinných center a mluvila o tom, jak a proč je pro sólo rodiče těžké si říci o pomoc. Mluvila jsem o tom, jak se snaží s nasazením všech sil obstát ve chvíli, kdy potřebují dokázat, že zvládnou rodičovství i bez partnera. A o tom, jak jsou křehcí a zranitelní ve chvíli, kdy se nemají o koho opřít, a o to hůř se jim pak hledá pomoc zvenčí. (A to i těm, kteří jsou sami z „branže“: jedna rozvedená sociální pracovnice kdysi vzpomínala, jak váhala s oslovením dětského psychologa, protože měla pocit, že by tak přiznala, že jako matka selhala.) Vysvětlovala jsem jim, že nedostatek energie a sebejistoty se pak negativně projeví na jejich dětech, ale naštěstí mít dobrou síť sociální opory nebo kvalitní profesionální pomoc šance těchto dětí zlepšuje. A nakonec jsem zmínila, jaký vliv má pohled naší společnosti na rodičovství – považujeme ho za něco běžného, co zvládne každý, a až tak moc si ho nevážíme. A zároveň čekáme, že matky budou s dětmi co nejdéle a uspokojí všechny jejich potřeby. Rodičovské potíže vidíme jako osobní selhání, ne jako reakci na neúnosně náročnou situaci, nebo dokonce selhání systému. O to těžší je pak pro rodiče sebrat odvahu a o pomoc si říct.

Rozběhla se diskuse o tom, co by mohlo hodnotu rodičovství ve společnosti zvýšit. Navrhla jsem, že by stálo za to podporovat a zviditelňovat pečující otce – třeba mediální kampaní nebo delší otcovskou dovolenou. Možná získá rodičovství větší status, když do něj aktivněji zapojíme muže. (No, třeba u programování to docela zabralo.)

Místnost se rozšuměla. „Máme tu nějakou velmi dobrou tradici české rodiny, a tohle jsou přesně ty zahraniční trendy, které ji narušují,“ pravila mladá žena. Muž středního věku zase mínil: „Tátové se chovají přirozeně, a není důvod, aby jim někdo říkal, jak to mají dělat.“ „A muži buď chtějí být s dětmi, nebo s nimi být nechtějí, a s tím stát nic neudělá,“ doplnila ho postarší paní. Další diskutující zase vyjádřila názor, že sólo rodičům by měla pomoci hlavně rodina, ne nějaké neziskovky. (Asi jsem neměla zmiňovat, že je Aperio finalistou soutěže Neziskovka roku, achjo.)

V očích lidí, kteří byli se mnou v jedné místnosti, byl hlavní problém české rodiny zjevně někde úplně jinde, než jsem ho viděla já. Zatímco já viděla rodiče, kteří zůstávají se svými problémy sami a odnášejí to jejich děti, oni viděli spokojené rodiny, které nic moc nepotřebují a měnit nechtějí (aspoň při pohledu zvenčí), ale stát jim do toho pořád hází vidle. (Zřejmě koketováním s podporou jeslí, úmluvy proti násilí na ženách nebo manželství pro gaye a lesby.) Zatímco já mluvila o potřebě ukázat těm, kteří potřebují pomoci, že rodičovství není tak samozřejmé a jednoduché, jak se zdá, a někdy je pomoci prostě zapotřebí, oni viděli někoho, kdo mluví sebejistým matkám do toho, jak vychovávat děti a kolik dát prostoru mužům (kteří prostě jen chtějí vydělávat peníze).

Kletba supermatky

Ve vlaku jsem zběsile naťukala do Facebooku frustrovaný post a přemýšlela, v čem je problém. Kult tradiční rodiny, supermatek a přirozeného rodičovského chování na jednu stranu buduje v ženách, které tráví dlouhá léta na rodičovské dovolené, pocit, že jsou nenahraditelné a že to prostě jinak nejde. (Ano, i já sama jsem měla období, kdy jsem měla vzorně uklizeno, namáčela špaldové a ječné kroupy, klíčila zrní, pekla chléb a šila dětem šatičky, a přitom mimochodem vypadala jako svůj vlastní duch. Pak můj nejmladší, tehdy šestiměsíční syn dostal spastickou bronchitidu, a namáčení krup k velké radosti zbytku rodiny ustalo.) A je to fajn, protože rodičovství je jedna z nejzáslužnějších činností vůbec a velká příležitost k seberealizaci a odhalení skrytých talentů.

Na druhou stranu, rodičovství, pokud jste na to sami (a jedno jestli sami jeden, nebo sami dva), je samo o sobě náročné a značnou dávku superhrdinství vyžaduje tak jako tak. Není potřeba k tomu ještě dokazovat ostatním nebo dokonce sama sobě, že při dětech ještě stíháme mít dokonale uklizeno, vařit pestrá a nutričně vyvážená jídla, případně podnikat nebo chodit do práce. Vyčerpaná máma je svým dětem platná asi jako sáňky v létě – reagovat citlivě na nároky živého batolete celý den můžete jen v plné kondici (a řada žen i mužů by to v zájmu svého duševního zdraví ráda prostřídala ještě jinou smysluplnou činností, které se batole nebude účastnit).

Jedno africké přísloví prý říká, že na výchovu dítěte je potřeba celá vesnice. V českém pojetí se vesnice smrskla na nukleární rodinu a občasnou návštěvu babičky a pediatra. Matky, které žádají pro své dvouleté dítě školku, jsou v podezření, že namísto celodenního zaměstnání budou sedět doma a odpočívat. (To je pro supermatku samozřejmě nemyslitelné.) Na otce tak vysoké nároky nemáme, a pokud náhodou ukážou náznak pečovatelského chování (třeba vezmou batole k dětskému lékaři anebo s miminkem v kočárku vyzvednou dvě starší děti ve školce), jsou hlasitě obdivováni. (Dlouho jsem přemýšlela, proč mě nikdo neobdivuje, když při dětech chodím do práce a vydělávám peníze jako můj muž. Teď je mi to jasné – od supermatky by se nic menšího ani čekat nedalo.)

Být supermatka je ale cesta do pekel. (Nebudu spekulovat o tom, u kolika supermatek jejich partneři dospěli k názoru, že je jejich dokonalá žena vlastně nepotřebuje, a svou potřebu obdivu začali naplňovat někde jinde. Anebo o tom, zda je tenhle model lákavý pro bezdětné ženy. O tom tenhle příspěvek není.) Všichni tak nějak očekávají, že to všechno zvládnete – nebo aspoň jste přesvědčená, že to všichni očekávají. Je vlastně dovoleno sednout si a nic nedělat, pokud kolem je tolik věcí, do kterých se můžete pustit? Dá se vůbec říci si o pomoc, pokud je vaše sebepojetí založené na tom, že všechno zvládnete? A pokud se ocitnete před situací, kdy najednou to, na čem vám nejvíc záleželo – vaše dítě – nefunguje tak, jak jste předpokládali, jak si máte přiznat, že se někde stala chyba a že potřebujete pomoc zvenčí?

Proto navrhuju nahradit český archetyp supermatky něčím trochu snesitelnějším. Třeba mámou, co si čte a pije kafe vedle nevyžehlené hromady prádla – nebo ještě líp, nevyprané hromady prádla. A co se nebojí říct „Tak to jsem popletla“. Myslím, že pro svoje děti bude i tak supermáma. A na tom koneckonců záleží nejvíc.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama