Komentáře: Proč křičím na děti (i když vím, že bych neměla)

Od: Ivo Kaipr

Ivo Kaipr — Mon, 24 Mar 2014 23:31:33 +0000

Prostředí dětem nepřátelské
Samozřejmě Kahneman to vystihl, stejně tak je celkem jasné, že ve chvílích ztráty sebekontroly přebírají vládu mechanismy stále starší, osobně historické až evolučně prehistorické.
Ale problém v samoobsluze bych viděl jako způsobený něčím jiným: naše prostředí není stavěno tak, aby v něm měly děti jasné místo. Tahle společnost se příliš rychle vyšvihla a tudíž je přizpůsobena jen dospělým, malé děti v ní mají místo jen v rodinách, ve školkách a pak v odkladištích typu dětských koutků. Když tedy dítě musí existovat tam, kde v podstatě nemůže existovat, aniž by přitom nezpůsobovalo konfliktní situace (normální dítě je přece především hravé, nikoliv hodné, jsou-li děti především hodné, rostou z nich ňoumové), tak to prostě velmi často špatně dopadá.

Asi nemůžeme přebudovat společnost tak trochu podle Liedloffové, ale divit se vystresovaným matkám a dětem v obchodech, že dělají, co dělají, mi přijde stejně pochybné, jako divit se po Stanfordském experimentu, že ve věznicích bují šikana:)

Od: Michael Šmakal

Michael Šmakal — Thu, 20 Mar 2014 08:26:07 +0000

Díky,
za odpověď.

Od: Eliška Kodyšová

Eliška Kodyšová — Wed, 19 Mar 2014 11:23:36 +0000

…pokračování
Pokud se k tomu přidá nefungující primární rodina (způsobená absencí jisté citové vazby, poskytování citové podpory), je pravděpodobnější i nízké sebevědomí, nízká schopnost získat sociální oporu od ostatních, a obtíže s uspokojováním citových potřeb dítěte a navázáním jisté citové vazby s ním. (Rodičovská self-efficacy je přece jen víc o běžné rodičovské praxi a chování – jak umím řešit každodenní krize a očekávatelné situace – zatímco citová vazba mluví o citovém vztahu, který mezi rodičem a dítětem je.)

Od: Eliška Kodyšová

Eliška Kodyšová — Wed, 19 Mar 2014 11:16:45 +0000

Výzkum – matky bez nedokončeného vzdělání
Dobrý den,
díky za reakci a omlouvám se za pozdní odpověď. Ano, dítě není klient, a omluva je určitě adekvátní následná reakce, pokud to rodič přežene, zvlášť u větších dětí.
K Vaší otázce. Existuje nespočet studií, které ukazují, že nízké vzdělání (ZŠ, nedokončené SOU nebo SŠ) vede k nižšímu příjmu. Chudoba rodičů pak snižuje jejich rodičovskou self-efficacy (tedy přesvědčení o tom, že jsou dobří rodiče), a tím i přiměřenost a účinnost jejich rodičovského chování (viz třeba zde: http://www.clas.ufl.edu/users/ardelt/Inner-city%20parents%20under%20economic%20pressure.pdf). Sólo matky (svobodné, rozvedené…) pak mají mnohem vyšší riziko chudoby, než jiní rodiče, a také mají častěji jen základní vzdělání (Hamplová, D. (ed.), Chaloupková, J., Soukupová, E., Sunega, P., Zeman, K. 2007. Děti na psí knížku? Mimomanželská plodnost v ČR. Praha: Sociologický ústav AV ČR.); absence partnera pak způsobí, že chudoba na pokles rodičovské SE působí přímo (Elder & Aldert, 1992). …(pokračování příště)

Od: Michael Šmakal

Michael Šmakal — Mon, 17 Mar 2014 11:04:59 +0000

Zajímavé téma,
které se mne, otce, osobně týká. Dovolím si pár poznámek, které mne při čtení napadly.

-Příměr přednášejícího, srovnávající vztah rodiče a dítěte, se vztahem profesionála a klienta mi nesedí. To je prostě jiná kvalita vztahu.
-I moje zkušenost s křikem na děcka, kterého jsem později litoval je – byl jsem unavený, zahlcený vlastními problémy, pocitem tlaku zvenčí a podobně.
– Není i ono přesvědčení, že na děti se nemá křičet, poznamenáno naší zkušeností s nesmyslným a zlým křikem rodičů? Není přece křik jako křik. Je křik který zastaví rozskotačené dítě před nebezpečím, je křik, který varuje před naší zlostí. A možná, i ten křik, kterého později lituji a dokážu se děcku za něj omluvit, může být pro něho v posledku dobrou zkušeností. Dítě není klient – kde jinde se má naučit být ve vztahu, než s rodičem. A plný lidský vztah, přece není jen o úsměvech.?
– To že nejvíce potřebují změnu matky bez dokončeného vzdělání(konkrétně?) na to je nějaký výzkum?

Od: Mareš

Mareš — Sat, 15 Mar 2014 21:10:55 +0000

Taky už jsem viděl…
…dítě, kterak velmi agresivně a vztekle kope a bije maminku, která se mu něco snaží trpělivě vysvětlit. Nebudu lhát: měl jsem v tu chvíli co dělat, abych tomu pětiletému ksindlovi nedal bodlo s rozběhem. Zachránilo mě jen to, že jsem začal zhluboka dýchat a mezi nádechy a výdechy si opakoval „neblbni, půjdeš sedět, neblbni, zavřou tě“, dokud nešťastná matka se svým nezdařeným potratem nezmizela za rohem.

Ono se to snadno řekne, nekřičet. Kdybych pracoval v bance a nějaký klient si na mě dovolil to, co si dovolil ten spratek tenkrát, prošel bych se mu po držce a otočil kramflekem v hubě. 😛